Plasty – rizika a realita z pohledu vědy
Veřejná debata často používá pojem „plast“ jako synonymum pro „toxický materiál“. Vědecká fakta však ukazují odlišnou skutečnost. Desítky let toxikologického výzkumu potvrzují, že běžné polymery – jako polyetylen (PE), polypropylen (PP), polyethylentereftalát (PET), polystyren (PS) nebo polyvinylchlorid (PVC) – jsou chemicky stabilní, netoxické a biologicky inertní.
Jejich molekuly jsou příliš velké a pevně vázané, než aby mohly biologicky interagovat s živými tkáněmi nebo pronikat do buněk. Proto jsou tyto materiály celosvětově schváleny pro kontakt s potravinami, používají se v medicíně a dokonce i v implantátech.
V toxikologii vždy rozhoduje dávka a expozice, nikoli samotná přítomnost látky. Skutečné koncentrace polymerů i přísad, kterým je člověk vystaven, se pohybují hluboko pod úrovněmi, jež by mohly představovat zdravotní riziko.
Mikroplasty jsou částice, nikoliv hrozba
Mikroplasty jsou drobné částice plastu, které vznikají při mechanickém opotřebení nebo zpracování polymerních materiálů. Samotná přítomnost těchto částic ve vzduchu, vodě či půdě však není důvodem k panice.
Naprostá většina částic, které člověk denně vdechne nebo pozře, nejsou plasty, ale minerální a biologické prachy – například křemenný prach, saze, kovové částice nebo dřevěná vlákna. Právě tyto částice jsou spojeny s pracovním onemocněním plic, astmatem a zvýšeným rizikem rakoviny. Příspěvek plastů k celkové koncentraci pevných částic (PM10) je ve srovnání s tím zanedbatelný.
Pokud výzkumy používají realistické koncentrace a částice odpovídající skutečnému prostředí, výsledky konzistentně ukazují, že mikroplasty nevykazují akutní ani chronickou toxicitu. Alarmující studie často vycházejí z laboratorních experimentů s nerealisticky vysokými dávkami nebo z použití nereprezentativních, chemicky modifikovaných vzorků. Kvalitní věda vždy testuje správný materiál při reálné expozici.
Dochází k „hromadění“ mikroplastů v těle?
Podle nejlepších dostupných dat je množství mikroplastů, které člověk reálně pozře nebo vdechne, extrémně nízké. Lidské tělo má navíc účinné přirozené obranné mechanismy – částice jsou zachyceny, obaleny, a nakonec vyloučeny.
Přítomnost částic v tkáních není unikátní pro plasty; obdobné výsledky byly pozorovány i u minerálního prachu či pylu. To, že jsou částice detekovány, neznamená, že způsobují škodu. Rozhodující je chemická povaha, dávka a perzistence materiálu.
Plastové polymery jsou chemicky inertní, a proto se s nimi tělo vyrovnává podobně jako s jinými neškodnými částicemi – zachycením, obalením a postupným vyloučením.
Přísady a toxiny: je třeba rozlišovat pojmy
Často se zaměňují dva odlišné pojmy: „plast je toxický“ a „přísady se uvolňují“. První tvrzení ignoruje chemickou stabilitu polymerů, druhé přeceňuje reálnou expozici.
U látek, které jsou terčem veřejné debaty – jako ftaláty v měkčeném PVC nebo bisfenol A (BPA) – se hodnoty expozice v populaci pohybují hlubo...
